Mé zážitky

Dnes trochu odbočím a to že úplně mimo mísu. Ale myslím si, že je to potřeba. číst dál

Jako každý rok se moje mamuša chystala na Čarodějnice. Celý byt začne připomínat kostymérnu Národního divadla. Máma má totiž kostýmů hned několik a různě je kombinuje. Výsledek je až nemožný a většinou si toho všichni všimnou. Hlavně děti, některá dítka se odmítají vůbec přiblížit a ta, která seberou odvahu, stejně se nakonec rozpláčou. Jednou chtěli mámu ukamenovat! Dříve jsem tuto radost sdílela s mámou také, bo mě ujišťovala, že mě nikdo nepozná, ale protože mámu všichni znají, většinou je všem jasné, že to větší strašidlo je její dcera, tudíž já. Jednou mi kladla na srdce: „Víš, jak se vyřádíme? Můžeme dělat, co se nám zachce!!! Nikdo tě stejně nepozná! A tak mě vždy ukecela. Jednou tak stojím v jednom úžasném kostýmu na hlavě šerednou paruku, ksicht načerněnej černou barvou, ve frontě u stánku s občerstvením na Hasištejně. Najednou se otočí chlap, kterého jsem neviděla cca 15 let, a začne hulákat: „Ahoj Péťo!!! Co ty tady? Tobě to ale sekne!!!“ No, a to byl konec mého řádění. Od té doby mámě dělám nosiče malovátek, fotografa, číšníka atd. Máme to tak propracované, že jezdíme do lesa na břízu a děláme si obrovská košťata. Jednou nám vydržela asi 4 roky!!! Dobrá práce! číst dál

Jednoho krásného dne jsem si vyjela do Božího Daru na 5. Karlův krok. Takže proběhla prezentace, kde jsme dostali čísla, a zaplatila jsem 50 Kč. Toto startovné obsahovalo nápoj, plyšovou hračku, žvýkačky a jiné hezké věci a samozřejmě občerstvení na trase (nápoj, banány, tyčinku) a jednu palačinku zdarma. Dobrý ne? Tak pokusím se zase stručně. číst dál

Trošku odbočíme od kamínků, bobkového slalomu, zahrádek a jiných problémů a budeme se kochat. Kdo se nechce kochat, nečte. Kdo se chce kochat, pohodlně se usadí a můžeme začít. Chtěla bych se podělit o jeden můj zážitek. Vydala jsem se po „zelené“ z Jirkova na Lesnou, samozřejmě pěšky. Nebudu vám popisovat cestu do Drmal, na to Vám stačí 5 min. autem. Před vesnicí Drmaly u školek mě značka zavedla do lesa a vyvedla mě z něj až kousíček pod Pyšnou. Vůbec jsem netušila, že tu vede taková krásná cesta! A hlavně jsem netušila, že školky v Drmalech jsou takové krásné upravené, stromeček vedle st... číst dál

Vůbec nevím jak začít. Ještě stále jsem se nevzpamatovala z toho všeho, co jsem za pouhé 3 dny zažila. Jen chci podotknout, že navzdory tomu, co napíšu, to byl ten nejúžasnější víkend za posledních 6 let, co jsem zažila. Poznala jsem spoustu výjimečných lidí a budu dlouho vzpomínat na víkend s Bootcampem Hanky Dvorské v Krkonoších. Na fotkách mě poznáte lehce „Kostička“. Poznala jsem, co vydrží lidské tělo a jak říká Hanka, to moje „prdění ve fitku“ mi kondičku nedá. Potřebuju pořádný Bootcamp. Už vím, že má pravdu. číst dál

Opět jsem byla na výletě. Bylo to krásný, spousta sněhu a zábavy. Takže jsem vyrazila dopoledne. „Navigace KAREL“ předpověděl, že za 2 hodiny něco, budu na místě. Jo, řekla jsem vám, že jsem byla ve Weimaru? Tak vám to říkám teď. To co se mi snažil KAREL namluvit, byla ptákovina, ale budiž, jsem zvyklá. Na místo jsem dorazila trochu později, protože řekli: „U nás leží sníh, tak jeď opatrně!“ Takže když Němec řekne, leží u nás sníh, vím, že je to v pohodě. Tak jsem sice frčela, ale „oba tři“ jízdní pruhy byly obsazeny a každý“ Sasík“ si jel to svoje 130 a méně, takže mě to trochu zdrželo. číst dál

Jednou bylo v divadle Ponec natáčení pořadu - Uvolněte se prosím. Kdo mě zná, ví, že mé cesty jsou vždy dokonale naplánované, ale většinou je pak vše jinak. Takže můj plán byl: Vyrazit do Prahy dříve, zavolat mamky kamarádovi z dětského domova Pepíčkovi, zajít s ním na čajdu a nechat se odvést do divadla. Při zpáteční cestě se zastavit v Macdonaldu. Začalo to skvěle. Napsala jsem si adresy parkovišť, které eventuelně použiju. Adresu divadla. A přibalila jsem KARLA (moje navigace Mio). V pohodě a klidu jsem nastavila adresu divadla a vyrazila do ulic. KAREL nahlásil, že v cíli budu v 17.30 hod. Paráda, divadlo je v 19.30, tak to stihnu Pepu a ještě čaj. Pepíka jsem pro mamku hledala snad 5 let. Nemožné. Když jsem ho konečně našla, udělala jsem si z něj kamaráda. Je fajn, jsme skoro stejný a při prvním setkání jsme seděli u čaje asi 2 hodiny a smáli se jak pomatený! Je to mamky spolužák, takže měl co vyprávět!!! Od té doby, co ho znám… Praha = čajík s Pepíkem. Máma ho neviděla 40 let a příští týden se uvidí poprvé. číst dál

Jednou jsem vyrazila na zámek Jezeří. Přijela návštěva tak kam s nimi. Na Lesné jsme byli, na Červeném Hrádku taky, na Hluboké taky a na Křivoklátu taky. Tak hurá na Jezeří. Čekalo mě tam velice milé překvapení a ani se mi tam odsud nechtělo. Popíšu stručně co se dělo. Hned při vchodu jsem zmerčila malá koťátka. Okamžitě jsem začala fotit. Měla jsem jen mobil, takže to dlouho netrvalo. Došla baterka. Je to tam krásně upravené. Připadáte si jako na nějaké chaloupce se zahrádkou v horách a ne jako na zámku. Když jsem se vyblbla s kočkami. Každou jsem vzala do ruky, koukla, jestli je to kluk n... číst dál

Měla bych pro vás další zážitek a tip na odpoledne. Proběhlo tiskem, že město Most nechalo vybudovat dráhu pro bruslaře (in-line). Jsem děvče činu a tak jsem se tam vydala. V rámci to diety pro mě užitečná věc. Nedbaje vzdálenosti jsem vyrazila. Takže přijedete vstupní branou jako na dostihy. U brány stojí zdatný mladík s frčkami (nelze přehlédnou, protože má cca 2 metry) a ten vás velice ochotně nasměruje. číst dál

Výlet do Tater se zastávkou v Košicích. Vyrazila jsem večer, abych ráno byla na místě. Nejdříve jsem jela do Košic za rodinou a pak do Tater. Cesta byla docela dobrá. Jen D1 byla frustrující a ani se nedivím, že je tam tolik bouraček. No a to bych nebyla já, kdyby se mi něco nestalo! 47 km před Brnem jsem na něco najela ve velké rychlost (150 km/h ) a bouchla mi pravá přední guma. Disk nepoužitelný a moje cesta se zastavila. Byla jsem v šoku, ale ustála jsem to a zastavila na krajnici. Můj zlozvyk, za který mi všichni nadávají, mi zachránil život. Na dálnici jezdím v levém pruhu. Nevím ani ... číst dál

Vydala jsem se do Českého Švýcarska k Pravčické bráně. Dorazila jsem se do Hřenska. Zaparkovala auto a vydala se na průzkum. Zapadla jsem do jedné hospůdky, dala si oběd a poptala se na cestu. Pak jsem se autem vydala do obce Mezní louka, kde jsem zaparkovala auto, nasadila kulicha a vydala se po červené na vrchol. Pravčická brána je největší přirozená skalní brána na našem kontinentu, takže jsem si připravila foťák na tu nádheru. Po cestě jsem fotila, co mi přišlo do cesty. Ale bohužel, když jsem dorazila k bráně, začalo se stmívat. Co stmívat… prostě najednou byla tma! Takže jsem bránu vyfotila, ale fotka není kvalitní. No, to mám pro příště. Zabudla jsem v té nádheře, že musím přidat do kroku, protože v zimním období se stmívá velmi brzy. Takže mě čekalo dlouhých 6 kilometrů po úzké pěšině na skále, kde se stěží vejdou dva vedle sebe. Po celé trase jsou snad jen dvě zábradlíčka a tma jako v pytli… Prostě jsem šla a snažila se nevnímat okolí ani tu propast, co jsem měla po pravé ruce. Jen jsem si říkala pořád dokola: „Neuklouzni, dole tě nikdo nenajde“. Po půlhodině jsem si vyndala mobil a začala si pouštět MP3. Asi po patnáctém zakopnutí a jiných infarktových stavech, mi začalo být do breku a začala jsem si svítit mobilem na cestu. Ale pak jsem si řekla: „Šetři baterku, kdyby se něco stalo…“ Asi po 45 minutách už mě píchalo v koleně z toho neustálého zakopávání a brzdění a ve finále jsem si vyvrkla kotník. Musela jsem 5 minut stát na jedné noze a počkat až to přebolí. Naštěstí už to bylo nedaleko od auta. Šťastná a celá jsem sedla do auta cca v 18.15 hodin. Nikde ani živáčka. číst dál

Zúčastnila jsem se „Kastelánova pochodu“. Vytáhla jsem mou pracující sestřičku (Šárka), chudinku mojí obětavou. Chtěla jsem jít 50 km, ale loajálně jsem šla 25 km. Měli jsme sebou ročního pejska Sáru. Takže. Start byl na zámku Červený Hrádek v recepci. Zaplatili jsme symbolických 30 Kč startovné, přebrali instrukce a vydali se pln elánu na cestu. Pochvalovali jsme si počasí a Sára byla na vrcholu blaha, protože jako lovecký pes jde do lesa. U prvního stromu se začala blaženě tvářit, vykulila očka a zavřela je až po návratu v autě. Ale nebudu předbíhat. číst dál