Výlet do Tater se zastávkou v Košicích. Vyrazila jsem večer, abych ráno byla na místě. Nejdříve jsem jela do Košic za rodinou a pak do Tater. Cesta byla docela dobrá. Jen D1 byla frustrující a ani se nedivím, že je tam tolik bouraček. No a to bych nebyla já, kdyby se mi něco nestalo! 47 km před Brnem jsem na něco najela ve velké rychlost (150 km/h ) a bouchla mi pravá přední guma. Disk nepoužitelný a moje cesta se zastavila. Byla jsem v šoku, ale ustála jsem to a zastavila na krajnici. Můj zlozvyk, za který mi všichni nadávají, mi zachránil život. Na dálnici jezdím v levém pruhu. Nevím ani proč. Jestli je silnice lepší, nebo je to z mého několika měsíčního pobytu v Jižní Africe? Tam se jezdí vlevo anebo z dřívějška. To jsem měla Safrana 2,2 a to jsem musela být pořád vlevo. Po té strašné ráně se auto okamžitě stočilo doprava. Dupnout na brzdu jsem nemohla, protože bylo -21 stupňů a mlha k tomu. Sundala jsem nohu z plynu, snažila držet směr a čekala jsem, až auto zpomalí. Klepala jsem se jak ratlík a dispečinku jsem hlásila mou polohu tak, že v jedné větě jsem se musela 3x nadechnout. Nutil mě vylézt z auta a najít kilometrovník. To jsem odmítla. Jen jsem poctivě odkrokovala a postavila za auto trojúhelník. Přejel mi ho kamion. Čekala jsem hodinu na odtah. Měla jsem nastartováno a rozsvícená světla i blikačky a dokonce i mlhovky a stála jsem na brzdě a v kabině jsem taky rozsvítila. Neustále jsem koukala do bočního zrcátka, připravená vyskočit. Bála jsem se, že to do mě někdo napálí. Mezitím jsem psala tátovi a ten mi hned volal. To mi dost pomohlo. Byla skoro půlnoc a bála jsem se. Auto se zakolíbalo pokaždé, když profičel kamion. Nebudu to natahovat. Přijel „čičmunda“ a naložil mě. Odvezl 6 km k Devíti křížům. Nasadil rezervu, přifoukl kolo, dala jsem mu 2.900,- Kč a odjel. Takže na letní rezervě jsem se rozhodla jet dál. Ty peníze jsem měla na Grandhotel Praha do Tater. No, tak romantika nebude.
Měla jsem štěstí. Když jsem se blížila k Popradu, začalo právě svítat a přede mnou se tyčily růžové špičky Vysokých Tater, na které jsem se tolik těšila. Přijela jsem do Košic se zpožděním. Už měli všichni strach, protože jsem měla být u tety ráno v 6 a já přijela asi v 10 hodin.
Nejdříve jsem se ubytovala. Nejlevnější Penzion, co jsem našla. Myslím z těch lepších, bo na pryčně s bezdomovci spát nebudu. Platila jsem cca 70 euro se vším všudy. Sauna, bazén, parkování, snídaně. Pokojíček jako klícka. Pak jsem jela za mojí rodinou. Dostala jsem vynadáno, proč jsem v hotelu. No ale znáte to. Chtěla jsem se osprchovat, vyčistit si zuby a hlavně dojít na záchod! A to v obložení asi 10 lidí a 2 dětí jde velice blbě. Protože na mě čekali opravdu všichni! „Prastrýček“ s manželkou. 2 strýčkové s manželkami a jejich děti. Ještě že mají hodně místností. Stejně to nikdo nepochopil, ale to je jedno. Proběhlo vítání, seznamování (od dob, co jsem tam nebyla, se mi narodil další bratráneček). Kluk jak buk, celý den se mě na něco ptal a stále mi něco ukazoval, jsou mu čtyři. Očividně si mně oblíbil, protože se mi druhý den nacpal do postele, že bude spát se mnou. Museli ho odnést!!! Zvonilo mi v uších ještě v noci. Z toho halekání.
Prošla jsem si košické náměstí, velice krásné. Mají tam tisíce obchůdků, velikou katedrálu a zpívající fontánky. Už se těším na léto. Šla jsem spát asi v 6 večer a spala jsem až do rána. No a ráno jsme se vydali se strýčkem do Tater. Původně jsem se chtěla rozloučit a jet do Tater cestou domu, ale teta mě nechtěla pustit a zkoušela na mě různé fígle. Nakonec mě utáhla na Brynzové halušky se slaninou.
Konečně Tatry!!! Lanovka na Lomnický štít byla vyprodaná. Jezdili jen do 14.10 hodin. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem měla důvod se sem vrátit, protože neodjedu, aniž bych viděla Tatry z Lomnického štítu. Prošli jsme Lomnici, šla jsem se podívat na můj vysněný hotel. Ten sen mi zhatilo pako z odtahové služby ABBA. Protože nocleh tu stojí právě ony 3.000,- Kč, které jsem dala za výměnu kola. Byl postaven v roce 1905. No není to romantika? Byla jsem se aspoň podívat v recepci. To je taková krása!!! No a pak jsme jeli zpět do Košic. Cestou jsme se kochali nad Spišským hradem a jinými krásami, takže halušky už byly studené, ale nevadí. Spala jsem u tety. Po dlouhém vysvětlování, jsem přesvědčila tetu, že brzo ráno odjedu. Abych získala lístek na lanovku, musím tam být do 10 hodin a je to asi 130 km.
No a to se mi nakonec podařilo. Lanovka až na Lomnický štít vás vyjde na 33 euro. Na Skalnatém plesu musíte přesednout a k tomu už máte místenku a přesný čas. Nahoře je jen omezený počet lidí asi 15 a máte 50 minut na to, abyste se pokochali. Měla jsem štěstí. Obloha byla bez mráčku a bylo krásně teplo. Zavolala jsem tátovi a poslala pár MMS. Výhoda je, že fotoaparát i mobil můžete dát do ruky každému, protože vám s tím nikdo neuteče. Ale jakmile vám spadne na zem, nikdo to nenajde. 2.634 metrů vysokou skálu prohledávat? To jde blbě. Dala jsem si horkou čokoládu a štrúdl. Koupila jsem DVD o historii lanovky. Jo a mimochodem ta cesta na Lomničák, taky žádná slast. Stáli jsme tam jak sardinky a celou cestu není ani jeden sloup! Prostě jen lano. Místy máte pocit, že stojíte, ale to jen proto, že lanovka stoupá kolmo vzhůru. Pod sebou máte 200 metrů a je tam ukrutné ticho. Ty kmitající tečky pod vámi jsou lyžaři. 10 metrů před koncem se lanovka zastaví a jede krokem. No nic pro lehké povahy. Jo a už vím, kam ulítla Marvanovi beranice. Pak jsem se ještě kochala dole a rozhodla jsem se vyrazit k domovu.
Po cestě jsem narazila na salaš Krajinka v Ružomberku.
http://www.salas-liptov.sk/index.php
Vypadalo to jako v pohádce, tak jsem tam odbočila. Vyrábí tam a prodávají výrobky z ovčího mléka, ale i z kravského. Nakoupila jsem asi za 10 euro a jela domu. Po cestě jsem snědla pytlík uzených sýrových tyčinek. Cesta vůbec neutíkala a před Brnem je nějaká objížďka po strašných prdelích. Navigace mi přičetla půl hodiny. Nakonec jsem najela na dálnici. Po té drkocajíc silnici se mi chtělo čůrat a měla jsem hlad. Tak jsem zastavila u 9 křížů a dala si svíčkovou, napsala jsem tátovi, že už jsem v Čechách a ten mi hned zavolal. Navigace mi ve 23.00 hodin nahlásila: „Jste u cíle“ a já si oddychla. Vzala jsem tašku a pádila domů. Bordel v autě uklidím až zítra.
Jo a ještě pár rad:
Až pojedete po dálnici 150 km/h a budete předjíždět kamion a venku bude mínus 21 stupňů, tak nepouštějte ostřikovač a stěrače. Je to blbost. Mluvím z vlastní zkušenosti. Okamžitě se sklo potáhne ledem. Podotýkám, že mám nemrznoucí směs do mínus 20 stupňů. Auto vytopené. Infarktová situace.
Další rada je: Chodit po Lomnickém štítu v přeskáčích je taky o hubu. Cestičky po hřebenu jsou samý led a nikoho to nezajímá. A mějte foťák na provázku.
Další poznatek: Když budete mít nehodu a dáte trojúhelník, stejně vám ho přejedou anebo tím tlakem odletí. Takže radši zůstaňte v autě.
Tak to je vše. Určitě jsem na něco zabudla, ale to je jedno. I tak je to román. Ještě plánuji letní Tatry. Už se těším. Takže přikládám mé kolo po nárazu a fotky jsou v galerii.
2024 ©