Já a zvířata

Přátelé… číst dál

Jednoho dne jsem si to tak štrádovala na balkon, a jakmile jsem se ocitla pod šňůrami, něco velkého odletělo. Řekla jsem si, holubi zatracený. Na zemi trus a peříčka. Nevěnovala jsem tomu pozornost, pověsila jsem prádlo, zavřela balkon a věnovala se něčemu jinému. Večer si jdu lehnout, vejdu do ložnice a z balkonu zase něco odletělo. Už jsem to viděla lépe a holub to rozhodně nebyl. Řekla jsem si, počkej, ty potvoro, počkám si na tebe. Pootočila jsem vertikální žaluzie tak abych viděla na balkon a lehla jsem si do postele. Oči upřené na balkon a čekám. V tom mi na šňůrách přistála poštolka. Chvíli na mě koukal, a když viděla, že se nehýbu, dohopsala až na poslední šňůru u okna a začala s očistou. Byl to krásný pocit, ležet 2 metry od poštolky a moci ji pozorovat.  Usnula jsem a ráno už tam nebyla. Potom jsem zjistila, že poštolka ke mně přilétá každý večer přibližně ve stejnou dobu. A protože je velice plachá, tak jsem musela trochu uzpůsobit moje zavedené rituály. Takže než přiletí poštolka, musím zatáhnout žaluzie, aby se nevylekala, až budu ulehat, večer zásadně nerozsvěcím a dokud si nejsem jistá, že je pryč, chovám se velice tiše a opatrně, což není problém, protože do ložnice chodím jen spát. číst dál

Tak jsem dnes přemýšlela, co bych tak mohla napsat jako další. A napadlo mě, že jedna věc, která je pro mě velice důležitá a až někdy zachází do extrémů, je moje bezmezná láska ke zvířatům. Ke všem zvířatům. Je jedno, kolik mají nohou a zda vůbec. Je jedno, zda mají srst anebo jsou „nebezpečná“. Pro mě je vše jasné. Chování zvířat je vždy ovlivněno člověkem. Vysvětlím později. Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Není nic, co bych nepozřela, ale nesmím to vidět před přípravou. Je to složité a pokusím se zde popsat, co cítím. Ten kdo mě zná, ví, že to, co tu napíšu, je pravda a myslím to vážně. číst dál