Zúčastnila jsem se „Kastelánova pochodu“. Vytáhla jsem mou pracující sestřičku (Šárka), chudinku mojí obětavou. Chtěla jsem jít 50 km, ale loajálně jsem šla 25 km. Měli jsme sebou ročního pejska Sáru. Takže. Start byl na zámku Červený Hrádek v recepci. Zaplatili jsme symbolických 30 Kč startovné, přebrali instrukce a vydali se pln elánu na cestu. Pochvalovali jsme si počasí a Sára byla na vrcholu blaha, protože jako lovecký pes jde do lesa. U prvního stromu se začala blaženě tvářit, vykulila očka a zavřela je až po návratu v autě. Ale nebudu předbíhat.
Dvě holky samotinké v lese. Probrali jsme chlapy, psy, ženský, politiku, vaření, nemoci, dovolenou a cesta příjemně probíhala. První zádrhel byl, že jsme narazili na louku plnou rosy. Začalo nám čvachtat a 20 kilometrů na obzoru. Ale ještě stále plné optimizmu jsme se tomu zasmáli. Nebudu psát, že Sára naběhala těch kilometrů nejméně 50, protože neustále kolem nás kroužila a běhala jako smyslů zbavená. Říkala jsem jí: „Sáro, neběhej, nevíš, co tě čeká!!!“ Nevzali jsme jí žádný míček. Chyba. Na každé louce, po které jsme šli, se zastavila a očekávala aport. Je tak zvyklá z Lesné. Jakmile dojdeme na Lesnou, aportuje, dokud zase neodcházíme. Mysleli jsme si, že je divná a hyperaktivní, ale dozvěděli jsme se, že u téhle rasy (Maďarský ohař) je to normální. Sestřička se stále naivně uklidňuje, že až Sára začne hárat, uklidní se. Já už jsem od této možnosti upustila. Sára je prostě neunavitelné torpédo, které nepostojí na místě. A hlavně je to vítací tip. Nejdříve na vás skočí a olíže celou hlavu, pak okouše končetiny a pak je spokojená. Tohle udělá asi pětkrát během návštěvy a kdykoliv kolem vás projde. Je to náročné, ale milé. Nejhorší je, když si na vás obkročmo sedne a tlapy hodí kolem krku. Z toho obětí už se dostanete jen za cizí pomoci a celou dobu než vás někdo zachrání, vám jazykem hobluje bulvy a nosní dírky. No je to prostě mazel.
Když jsme přišli pod kopec a viděli, jaký „krpál“ nás čeká, přešel nás humor. Já jako „zkušený chodec“ jsem byla za toho optimistu, který neustále utišoval a opakoval věty tipu:
„Tenhle úsek je to nejhorší, co nás potkalo, pak už to bude brnkačka…“
„Zpátky už to bude dobrý, půjdeme z kopce….“
„Máme čas, nemusíme spěchat…“
„Za touhle zatáčkou už tam budeme“ atd.
Ze začátku mi to Šárka žrala, ale pak už jsem tomu nevěřila ani já. Dorazili jsme na Svahovou, kde měl být první kontrolní bod. Tudíž jsem očekávala, že tedy nás bude někdo kontrolovat. Nic. Pro jistotu jsme si nechali dát razítko. Úsek ze Svahové na Lesnou byl nejhorší a nejnudnější, protože se šlo po silnici a trpěla jak Sára, tak Šárka. Sára proto, že musela jít u nohy a nemohla běhat a Šárka proto, že jí u té nohy musela udržet a to je docela nemožné. Ale když jsme dorazili na Lesnou, všichni jsme pookřáli… Konečně civilizace a známé místo!!! Sára okamžitě poznala svůj rajón a začala se dožadovat míčku. Dali jsme si polévku a čajíček. Pozdravili známé. A šli jsme dál.
Zpět na Pyšnou to hrozně rychle uteklo. Asi proto, že už jsme tamtudy šli asi 100x. Ale to jsme ještě netušili, co nás čeká. Na Pyšné jsme si nechali dát další razítko a dali si něco k pití. Když jsme se vydali po silnici směrem na Drmaly, objevila jsem v příkopě zvíře. Říkala jsem si: „Chudák pejsek asi ho srazilo auto.“ Pak se pes pohnul a mě bylo zle! Ten pes tam ležel s přeraženou páteří (soudě podle polohy nohou) a žil!!! To je hrozný. Nevěděli jsme co dělat. Běželi jsme tedy zpátky do hospody a poprosili paní, ať zavolá nějakého myslivce, aby ukončil jeho trápení, protože ten pes tam ležel určitě několik dní. Už ani nekňučel, lezly po něm mouchy a byl apatický… umíral. Bylo mi do breku a stále se mi ten obraz vrací. Bude mi dlouho trvat, než na to zapomenu. Myslivec řekl, že musíme zavolat policii. Tak jsme tedy zavolali a oni přijeli. Městský řekli, že to není jejich rajon a tak jsme volali státní. Přijel milý pán. Řekla jsem mu, aby ho zastřelil, že ten pes neskutečně trpí a žádný zvěrolékař ho stejně nedá dohromady. Řekl, že nemůže. Pan Halounek (místní veterinář) má dovolenou, takže se musel sehnat jiný, aby tomu psovi píchl injekci. Ale to už jsme šli dolů. Byl na něj žalostný pohled a tak jsme radši odešli. Udělali jsme, co jsme mohli. Zítra se tam pojedu podívat a zavolám na policii, jak to dopadlo.
Ze silnice byla vidět louka a tak Sára začala zase jančit. Po krásné lesní cestě jsme došli až do Drmal. Ten úsek byl prostě nekonečný. Kyčle už se netočili a tak moje chůze připomínala kachní pochod a nohy z mokrých ponožek jeden velký puchýř. No a to nejhorší je vždycky na konci. Takže cesta z Drmal na zámek Červený Hrádek, což je za normálních okolností docela příjemná procházka, byla jako křížová cesta Ježíše Krista. Šárka si uvázala Sáru kolem pasu, sobecky se nechala táhnout a já za nimi pajdala už jen setrvačností.
Dostali jsme diplom!!! Sedli do auta a než jsme vyjeli na hlavní, Sára spala. Šárku jsem musela u baráku z auta tlačit a já seděla v autě na parkovišti dobrých 5 minut. Nebylo to proto, že jsem chtěla doposlechnout Cimrmany ani proto, že jsem vyprávěla tátovi po telefonu, co jsme zažili, ale proto, že jsem si nebyla jistá, zda vylezu ty schody, co mě čekají. No ale mám z toho hezký pocit. Sice jsem od pasu dolu ochrnutá a musím chodit po patách, kvůli puchýřům, které se mi udělali všude, kam oko dohlédne, ale zažili jsme krásný den a hlavně se Sára proběhla. Ještě ale nevím, až se mi svalstvo přes noc uleží a jak budu ráno vypadat. Ještě že je neděle a nikam nemusím, protože mě nemá kdo zvednout z postele. Už se těším na další pochod.
P.S.: Ještě že jsem nešla tu padesátku, protože bych ještě teď seděla někde v příkopu a čekala, až mě najdou. „LEPŠÍ MRTVEJ FRAJER, NEŽLI ŽIVEJ SRÁČ!!!“
2024 ©