RAY CHARLES
+ 10.června 2004
„Narodil jsem se s hudbou v sobě. To je jediné možné vysvětlení, o kterém vím. Muzika byla jednou z mých součástí… měl jsem ji v krvi. Byla pro mě nezbytností – stejně jako potrava nebo voda. Jsem to já sám. Muziku byste mi mohli odebrat jedině chirurgicky.“
Byl hudebníkem a skladatelem, který se zasloužil o vznik hudebního stylu, který se nazývá Soul. Narodil se hluboko na Jihu a od raného dětství poslouchal gospel, blues, country, jazz i big bandový swing. Takže Génius (jak ho nazval Frank Sinatra) promíchal rythm&blues padesátých let s gospelovým vokálem a přidal i spoustu dalších ingrediencí tehdejší současné hudby - jazz, blues a občas dokonce i trochu country. Tak vznikl soulový koktejl.
Pak je tady kapitola sama pro sebe - jeho zpěv. Ten emocionální hlas bezpečně poznáte už při prvních taktech kterékoliv jeho nahrávky. Patřil totiž ke geniálním a přitom nejlépe identifikovatelným zpěvákům dvacátého století, včetně takových fenoménů jako byli Elvis Presley, Frank Sinatra nebo Billie Holiday.
V neposlední řadě byl rovněž špičkovým hudebníkem - zejména klavíristou, kapelníkem a aranžérem.
Ray Charles Robinson se narodil 23.září 1930 jako první dítě manželům Bailymu a Arethě Robinsonovým v Albany, ve státě Georgia. Jeho osudem bylo narodit se jako černoch s těžkou oční chorobou, v krajně chudé rodině na segregovaném Jihu v době hospodářské krize.
„… byli jsme na nejspodnější příčce žebříku a na všechny ostatní jsme koukali vzhůru. A pod náma nebylo nic než zem.“
V pěti letech zažil, tragickou smrt svého bratra. Když si hráli spolu na dvorku, zatímco matka žehlila v domku prádlo, přepadl Charlesův bratr nenadále při vzájemném pošťuchování do sudu s vodou.
„Byl o rok mladší a byl to hrozně chytrej kluk. Dobře si to pamatuju, byl opravdu velice bystrej. Když mu bylo asi tři a půl roku, uměl už sčítat a odečítat čísla. Starší lidi ze sousedství o nem říkávali: „Ten kluk je nějak moc chytrej. Ten si na tomhle světě asi moc dlouho nepobude.“ Znáte starý lidi a ty jejich všelijaký pověry…když spadnul do toho sudu, myslel jsem si napřed, že to je součást naší hry, ale nakonec mi došlo, že se nehejbe, že nereaguje. Snažil jsem se ho vytáhnout z vody, ale jeho šaty už byly nasáklý vodou a tak byl pro mě příliš těžkej. Běžel jsem do domu pro mámu, ta utíkala na dvůr a vytáhla ho z tý kádě ven. Třásla s ním, dejchala mu do pusy a snažila se mu vypumpovat žaludek, ale bylo příliš pozdě.“
Zážitek s utonutím mladšího bratra byl pro Charlese samozřejmě traumatický. Přicházela ovšem další tragédie – trpěl od narození glaukomem a hrozila mu postupná ztráta zraku.
„Pamatuju si, že jak se mi pokoušeli zachránit zrak jak nejdýl to šlo, tak mě máma držela co nejdál od prudkýho denního světla. Trvalo to ještě dva roky, než jsem úplně přestal vidět, ale když mi bylo sedm, byl jsem už úplně slepej…Ztratit zrak pro mě kupodivu nebylo tak hrozný, jak si možná myslíte, protože moje máma mě připravovala na ten den, kdy budu úplně slepej. Když jí doktoři pověděli, že ztrácím postupně zrak a že se to nezlepší, začala mi pomáhat vyrovnat se s tou situací. Začala mě učit jak se orientovat, jak najít věci. To mi pomohlo a usnadnilo celou tu záležitost. Moje máma byla hrozně chytrá, i když vychodila jenom čtyři třídy. Měla svoje vlastní vědomosti o lidský povaze a k tomu spoustu selskýho rozumu.“
Od malička se mu líbila hudba. Byla nedílnou součástí jeho života a jeho osobnosti. Slýchával ji v kostele, v sousedství i doma. A doma měli i rozhlasový přijímač.
„Mojí první láskou byla muzika, kterou jsem slyšel v naší komunitě: blues, gospel a country. Proto mám dneska tak rád country and western, protože jako prcek jsem se ho něco naposlouchal. Máma mě nechávala v sobotu večer dýl vzhůru, abych mohl poslouchat přenosy z Grand Old Opry. To byl jedinej večer, kdy jsem nemusel jít brzy spát. Poslouchal jsem i blues, jak ho hráli Muddy Waters a Blind Boy Phillips a Tampa Red a Big Boy Crudup. A samo sebou, pokud jste chytli tu správnou stanici, mohli jste si skoro každej podvečer poslechnout nějakýho toho Duka Ellingtona nebo Counta Basieho. Ale vůbec nejvíc jsem tehdá poslouchal blues, v tý době se tomu říkalo rasová hudba, potom rhythm and blues a nakonec to dostalo jména jako soul nebo rock&roll.“
Charles začal chodit do školy. Do hudební Školy sv. Augustina. Byla to floridská státní škola pro hluché a slepé a malý Ray byl přijat jako nemajetný bezplatně. Tam se naučil hrát na klarinet, saxofon a zejména na klavír. Naučil se i noty, kompozici i aranžování.
„To, že jsem se naučil číst Brailleovo písmo a hrát podle ucha mi pomohlo si vypěstovat zatraceně dobrou paměť. Dokážu sedět u stolu a napsat celý aranžmá z hlavy, aniž bych se musel dotknout klavíru. Ale protože jsem pianista, tak vím, jaký akordy chci použít a jak mají znít. Dokážu diktovat notovej zápis se vším všudy.
Přišla však další rána osudu. Rodiče mu záhy zemřeli a on se začal - ještě jako šestnáctiletý - živit hudbou. Nejprve na Floridě a později v Seattlu.
„Hrával jsem v tančírnách v různejch malejch městečkách jako De Land nebo St. Petersburg. Tehdá to nebyly koncerty. Byly to tancovačky, kde se hrávalo od devíti večer do jedný hodiny ráno; minimálně čtyři hodiny. Chápejte, nebylo nic takovýho jako noční kluby, jako třeba Cheerios nebo Blue Note. Byly to malý bary s jedním vchodem a jedním východem. Mohly mít tak dvě, tři okna, vlastně výlohy, aby bylo vidět dovnitř. V jednom rohu se smažily ryby a prodávalo se tam pivo a limonáda a podobný věci. Lidi tancovali na malým parketě a kapela byla nacpaná někam do rohu. Obyčejně jsme bejvali nalepený až vzadu, takže když vypuknul nějakej šrumec, měli jsme jistotu, že můžeme vylézt oknem ven. Tyhle místa zkrátka nebyly kluby, tak jak je znáte dneska, kam lidi příjdou, sednou si, jsou pěkně voháknutý a dají si drink. Tehdá jste přišli, zatancovali jste si, dali si nějkaý pití, snědli svojí rybu nebo kuře nebo cokoliv jinýho, co tam prodávali a to bylo všecko.“
Koncem čtyřicátých let nahrával spíše popové písničky Nata „Kinga“ Colea a Charlese Browna. Ale teprve u Atlantic Records skutečně našel svůj výraz v nahrávce I Got a Woman. Tahle skladba je nejčastěji považována za pilíř soulu, zde Charles poprvé opravdu naplno předvedl svůj vlastní styl.
„Tehdy, než jsem přešel k firmě Atlantic, tak jsem zkoumal terén. Dokonce ještě v době, kdy už jsem pro ně začal natáčet, udělal jsem dvě nebo tři desky, který zněly ještě pořád jako Nat Cole. Ale pak jsem si nakonec ŕekl: ,Přestaň už s tím napodobováním Nata Kinga Colea…skoč do vody, plav nebo umři…´ A příště jsem natočil, I Got a Woman´ a byl to trhák.“
Skladba I Got a Woman (Já vám mám ženskou) s ryze profánním milostným textem vycházela ze staré kostelní gospelové písně. Podobně tehdy Charles změnil i duchovní, gospelovou píseň This Little Light of Mine (Mé světélko září v tmách) na světskou This Little Girl of Mine (Ta moje maličká). Byl to zvuk kostela, gospelového, evangelického vytržení a zárověň zvuk nespoutaného a nemravně světského blues; vášnivý, extatický zpěv, podle kterého svět do budoucna už vždycky poznával hlas Raye Charlese.
„Zpočátku mě dost kritizovali zato, že hraju soulovou muziku. Ženský mi posílaly dopisy a obviňovaly mě ze svatokrádeže, protože zjistily, že gospelová kostelní musika byla začleněná do něčeho jinýho, šla najednou dál za ten zvuk, kterej slýchávaly každej tejden v kostele.“
A také s country byl opět v žebříčcích nahoře.
Když natočil svou slavnou verzi starší písně Hoagyho Carmichaela s názvem Georgia on My Mind, učinil z ní evergreen a brzy byla prohlášena hymnou státu Georgia.
Byl uveden do Rock&rollové síně slávy a je rovněž členem mnoha dalších síní slávy, na které si Američané tak potrpí. Vyjmenujme alespoň některé: Síň slávy Bluesové nadace, Bluesová síň slávy, Skladatelská síň slávy, Síň slávy Grammy, Jazzová síň slávy, Hudební síň slávy státu Georgia, Síň slávy floridských umělců a…Síň slávy časopisu Playboy.
Charlesův vliv na moderní populární hudbu byl nepochybný. Zejména ovlivnil celou plejádu mladších černošských hudebníků a zpěváků. Za všechny jmenujme třeba Stevieho Wondera. Britští zpěváci jako Georgie Fame, Joe Cocker nebo Steve Winwood mu vděčí za velkou část svého stylu.
Zapsal se do nejširšího amerického, ale i globálního povědomí, když v průběhu devadesátých let nazpíváním několika reklam na dietní Pepsi. To vyvolalo určitou nevoli u části jeho věrného publika. Jiní ale namítali, že takto oslovil a vzbudil zájem o svou hudbu u publika z řad nejmladší generace. Rovněž v této době natočil tři alba pro značku Warner Bros. Ale jeho popularita byla založena zejména na nikdy plně nenasyceném zájmu o Charlese jako vzácnou a špičkovou koncertní atrakci.
V roce 2002 ještě stihl realizovat nahrávku Thanks for Bringing Love Around Again a následujícího roku začal natáčet album duetů s takovými jmény jakoB.B. King, Willie Nelson, Michael McDonald, a James Taylor. V roce 2003 se podrobil operaci kyčelního kloubu a naplánoval si turné pro následující léto, ale ze zdravotních důvodů musel turné zrušit. O tři měsíce později, 10. června 2004, Ray Charles ve svém domě v kalifornském Beverly Hills podlehl selhání jater. Za svůj život se třikrát rozvedl a byl otcem dvanácti dětí.
© Oldřich Bartas 2004 Redakčně kráceno.
Přidávám odkaz na oficiální stránky a přidám několik fotografií. Nabídla bych vám moje alba, ale je to nelegální, takže nic… Na titulní straně mám také jeho skladbu a přidám i nějaké video do složky „oblíbená videa.“ Mám živý koncert Raye, ale to by mi tu asi neprošlo, takže zkusím něco najít na netu.
2024 ©