Dne sráno jsem se rozhodla, že si udělám výšlap na Bořeň. Krásný skalnatý vrchol u Bíliny v Severních Čechách. Začala turistická sezona a tak je načase vylézt z pelechu a někam vyrazit. Dnes byl nádherný den s krásnou viditelností, tak nebudu courat po nějakém zámku nebo městě, ale pěkně si vyšlápnu na nějaký vrchol! Na Bořni jsem byla již 2x a vím, co mě čeká. Proto jsem se pečlivě připravila a hlavně jsem požádala své koleno, aby mi odpustilo a vydrželo ten první nápor po operaci.
Takže jsem vytáhla ze skříně krosnu a začala balit. Vzala jsem si deku, foťák, pohorky s Goratexem, mojí oblíbenou George Sand, pití, svačinu a hlavně mobil. Mobil pro případ, kdyby koleno nevydrželo sestup. Narazila jsem kšiltovku a vyrazila jsem. Mikinu jsem nemusela, byla zbytečná.
Přijela jsem pod kopec a auto zaparkovala u chaty, která je na úpatí Bořně a je to restaurace. Nasadila bágl a vyrazila jsem. První třetina kopce je zalesněná, takže jste chráněni před slunce a jde se celkem dobře, protože cesta vede do „mírného“ kopce. A však na rozcestí, na kterém se dělí horolezci od turistů, začíná to krásné stoupání. Místy lezete po čtyřech a bojíte se podívat zpět. Řekla jsem si, že nebudu odpočívat, ale občas jsem zastavila, abych udělala krásnou fotku a popadla dech. Moje kondička po ročním lenošení je na nule! Nedalo se odolat. Bohužel jsem šla sama a tak nejsem na fotkách, ale stejně není o co stát a tak příroda vám to vynahradí. Když jsem se vyškrábala nahoru. Byla jsem ráda, že si můžu sednout. Prošla jsem se po vrcholu. Moc místa tam není, ale výhled je kruhový a vidíte do všech stran. A dnes byla viditelnost ucházející.
Odborníky je tento kopec považován za největší znělcové těleso ve střední Evropě a zřejmě i nejskalnatější izolovaný vrch v České republice. Přestože vrch Bořeň leží v oblasti s často silně znečištěným ovzduším, je domovem mnoha chráněných rostlin a hnízdících ptáků.
Rozložila jsem si deku na jediném měkkém kousku a vybalila svačinu. Protože kopec je vlastně skála, není moc míst, kam si můžete pohodlně sednout. Něco jsem pojedla, napila se a pokochala okolím. Potom jsem si vyndala knížku a začala si číst. Nádhera, sluníčko pálilo a ten vzduch! Ani se mi nechtělo domů.
Při zpátečním sestupu už koleno opravdu protestovalo a tak jsem zatěžovala druhou nohu a nevím, zda zítra budu moct chodit, ale stálo to za to. Ač je to nepochopitelné, cesta dolů je náročnější než nahoru. Protože jdete vlastně po skále a kameny jsou velice kluzké, ač jsou úplně suché. Takže pozor. Dole pak zase klouže napadané jehličí a listí. Potkala jsem několik živočichů a už vykvétá spousta chráněných rostlin. Pár jsem jich vyfotila. Například Koniklec luční, Třemdavu bílou, Hlaváček jarní, Tařice skalní, Kosatec bezlistý… Také jsem potkala Slepýše křehkého. Hned jak jsem přišla k autu a usedla jsem, volala máma… „Tak kde jsi?“ „Na Bořni“ „Tak honem přijeď, peču řízky!“ No uznejte sami, to přišlo právě vhod a nedalo se neposlechnout!!! Takže jsem uháněla domů na řízky. Teď jsem doma a začíná mě bolet každý sval mého těla. Ale mám krásný pocit a zítra bych šla klidně zas. Fotky dám na Rajče, pro lepší prohlížení a nebo jsou tady ve fotogalerii.
2024 ©