Tuto neděli jsem se vydala na Bezděz. Cestu jsem opět naplánovala tak abych stihla více míst najednou a tentokrát se mi to docela podařilo. Vyrazila jsem kolem dvanácté hodiny vyspinkaná a napapaná. Přibalila jsem si cestovní knihu, deníček na samolepky (turistické vizitky), navigaci a hlavně papír s adresami. První místo, které jsem navštívila, byl Bezděz a to proto, že zavírali nejdříve a hlavně jsem byla natěšená.
Bezděz je raně gotický královský hrad postavený v letech 1264-79, jeden z nejcennějších u nás. Můžete navštívit královský palác, purkrabství, vzácnou gotickou kapli a Velkou věž, z které je mimořádný výhled a měří cca 34 metrů. Pokud je jasno, je z ní možné vidět Ještěd, České středohoří či Lužické hory. Návštěvníci ho nazvali „Král hradů“. Říká se, že zde mniši ukryli poklad. Tuto pověst si vyposlechl i Bedřich Smetana, který na její námět vytvořil operu Tajemství. Hrad se jako jeden z mála dochoval v původní, čisté podobě. Neprošel přestavbou na romantické letní sídlo ani nebyl zbořen jako jiné neméně slavné hrady. I proto se na něm zachovala vzácná raně gotická hradní kaple a křížová cesta, kterou lemuje mnoho kapliček.
V obci Bezděz jsem zaparkovala na placeném parkovišti a odtud je to necelé 2 kilometry. Ovšem když si připlatíte, můžete zaparkovat o 500 metrů výše. Procházka na vrchol k hradu je velice hezká a jde se po kamenité cestě. Když vystoupáte až k hradu, ihned u vstupní brány si můžete zakoupit suvenýr nebo se občerstvit a také koupit vstupenku. Je výhodou, že můžete hrad projít buď s průvodcem anebo také individuálně sami s plánkem v ruce, tuto variantu jsem si vybrala já a to kvůli fotografování, nemám ráda na mých fotkách náhodné turisty. Někdy se tomu bohužel nedá vyhnout, ale opravdu se snažím, aby tam nebyli. V klidu jsem si procházela zákoutí hradu, chvilku jsem se posadila i do trávy na vyhlídce pod Čertovou věží a nasávala tu energii, která na mě dýchala z tohoto místa. Cesta zpět je opět trochu horší než nahoru, protože kameny po kterých se jde, jsou kluzké. Místy se zdá, že jdete po skále. Kapličky po celé trase jsou udržované. Přepadl mě hlad a hned pod kopcem jsem navštívila restauraci, kde to úžasně vonělo a hrálo Country rádio.
Moje další zastávka byla v Doksech a to u Památníku Karla Hynka Máchy, kam jsem také měla volnou vstupenku z výše uvedené Cestovní knihy. Památník je umístěn v roubeném domečku, který je uvnitř, velmi útulný. Tam jsem také využila toalet a vydala se dál.
Neodolala jsem pokušení, zajet k Máchovu jezeru, protože ho máte doslova na dosah a tak jsem už z domova měla naplánovanou trasu ke kempu Borný, protože to je jediný kemp, který nabízí taktéž turistickou vizitku. Využila jsem dobroty místního správce, který mě nechal zaparkovat zdarma v kempu a ukázal mi cestu na místní pláž. Opravdu krásné místo. Tam jsem nafotila kačenu s mláďaty, porozhlédla se po okolí a pomalu si prošla kemp. Docela dobře si umím představit, trávit tady dovolenou. Opravdu krásné místo.
Takže opouštím toto krásné místo, které je spojeno s Máchou, a odjíždím do dalšího krásného místa, které jsem si naplánovala. A to ke zříceninám nejstaršího hradu na Českolipsku Jestřebí z 2. pol. 13. stol., zpustlého od 16. stol. K hradu Jestřebí se jde kolem malinkého a krásně upraveného hřbitova a ti kdo mě znají tuší, co následovalo. Samozřejmě miluji hřbitovy, a proto jsem ho navštívila.
Potkala jsem tam nějaké dva lidi a optala se na cestu k hradu. Paní mi stroze oznámila, že zřícenina je již více než tři čtvrtě roku uzavřena, protože se tam utrhla pískovcová stěna a je tam nebezpečí úrazu. No ale co myslíte, šla jsem tam? Správně, šla. Já vím, nemusíte nic říkat, je to nezodpovědné, co kdyby se mi něco stalo…. Ale zase na druhou stranu…zakázané ovoce má tak úžasnou chuť a touha po nebezpečí a dobrodružství byla silnější než červené pásky, kterými byla zřícenina obehnána. S velkou opatrností jsem prolézala zákoutí těchto zřícenin a dokonce jsem našla i zborcenou stěnu. Ovšem nic zázračného jen obrovská hromada písku a kamení. Když jsem obešla hrad celý kolem dokola, narazila jsem na malá vrátka a za nimi byly schody, které vedly na věž. Neodolala jsem a s bušícím srdcem vystoupala po příkrých schodech až na vrchol věže. Pánové a dámy!!! Stálo to za to! Nahoře bylo velké prostranství porostlé travou a nádherný výhled do okolí. Na fotkách je vidět vše. No a také mimo jiné jsem na vrcholu věže potkala pána se „strohou“ paní, kteří se usmívali. Pán se začal omlouvat a říkal, že jim to nedalo a vydali se sem a také našli branku se schody a tak jsou tady. Ovšem cesta po schodech dolů z věže… klepala se mi kolena a bušilo srdce, protože ze shora to byl vražedný pohled. Schodiště se lomilo přímo u okna věže a to byl nemilý pohled. Ale opravdu to stálo za to. No a teď konečně se moje cestovatelská duše unavila a hurá k domovu. Výlet se mi vydařil a doporučuji všem.
Tady jsou fotky: http://ducka.rajce.idnes.cz/BEZDEZ/
2024 © 