Vůbec nevím jak začít. Ještě stále jsem se nevzpamatovala z toho všeho, co jsem za pouhé 3 dny zažila. Jen chci podotknout, že navzdory tomu, co napíšu, to byl ten nejúžasnější víkend za posledních 6 let, co jsem zažila. Poznala jsem spoustu výjimečných lidí a budu dlouho vzpomínat na víkend s Bootcampem Hanky Dvorské v Krkonoších. Na fotkách mě poznáte lehce „Kostička“. Poznala jsem, co vydrží lidské tělo a jak říká Hanka, to moje „prdění ve fitku“ mi kondičku nedá. Potřebuju pořádný Bootcamp. Už vím, že má pravdu.
Sraz byl v 18.45 hodin u pokladen lanovky na Svatém Petru ve Špindlerově Mlýně. Pořádající mi po telefonu řekli, že když už jsem tam, mám si vyběhnout kopec nahoru dolu pro zahřátí. Řekla jsem si, to je nějaký blázen anebo si dělá srandu. Sedla jsem si na baťoh a vyndala svačinu. Během víkendu jsem pochopila, že si vůbec nedělali srandu. A blázni jsou tak trochu všichni, v dobrém slova smyslu. Když dorazil zbytek teamu, dostala jsem okamžitě nové jméno „Kostička“ podle mého oblečení. Kostička od hlavy až k patě. Nikdo mi už jinak neřekl. V 19.00 hodin jsme se vydali lanovkou někam… Vůbec jsem nevěděla, co mě čeká a byla tma. Nasadili jsme „čelovky“ a vyrazili do tmy. S velkými krosnami na zádech. Ani nevím, jak to bylo daleko ani, jak dlouho jsme jeli, protože jsem stála na běžkách cca po 20 letech a měla jsem hlavně starosti se udržet na nohou a aby mi ostatní neujeli.
Přijeli jsme do chaty. No, řeknu vám, žádný luxus, ale připadalo mi to velice romantické. Topilo se uhlím a jiným odpadem a dokonce tam byl i záchod a teplá voda. Ve 2 místnostech nás bylo asi 10 až 14 lidí. Noc byla nic moc, protože ve spacáku jsem si nemohla krčit nožky jako doma a tak mě brněly. A kolega vedle (Honzík) docela slušně chrápal. Všichni jsme mu to odpustili, protože to je skvělý chlap. Bio chlap. Měl sebou tašku jídla a všechno BIO.
Ráno v devět jsme měli sraz s „vůdcem“ Pavlem Cacákem. To je člověk, který se sice nerodil v Praze, ale z patiček mu čouhaly lyže. Stále jsem byla plná optimizmu a sil. Takříkajíc natěšená na nové dobrodružství, večer bude „legra“. Stále ještě jsem nevěděla, co mě čeká. Jen pro představu: Vyjeli jsme v 9 hodin a přijeli jsme v půl páté. A celou tu dobu jsme brázdili hřebeny a údolí Krkonoš.
Nechala jsem si napsat od vůdce přibližně, kudy jsme jeli, abych vám to mohla napsat. Takže, vyrazili jsme cca tímto směrem: Klínovky – Dvorská bouda – Horní vodovod – Lyžařská – Brannberg – Severka (tam měla být pausa na polévku, ale bylo zavřeno!!!), Lovecký chodník na Richterovy boudy přes Zelený důl – Chata Výrovka, tam byla slíbený odpočinek.
Odbočím a popíšu Zelený důl a mou infarktovou situaci. Záběry z tohoto místa jsou též ve fotogalerii. Nešla bych tu ani v létě v těch nejlepších pohorkách! Kolmý sráz dolů zakončený potokem a totéž nahoru za potokem. V půlce kopce jsem šlápa na pařez, který ovšem nebyl vidět. Nevím, jak se to všechno událo, ale moje poloha během několika vteřin vypadala asi takto: Pravá noha po koleno ve sněhu i s lyží. Kotník v nepopsatelné poloze a vůbec jsem netušila, kterým směrem trčí lyže. Vysela jsem jak pytlík hlavou dolu a pode mnou několik metrů srázu. Možná dobře, že jsem měla nohu po koleno i s lyží pod sněhem. Drželo mě to na svahu. Jinak bych se koupala v potoce. Nakonec jsem dostala nohy na sníh a další dilema nastalo. Jak se postavit na tak malém prostoru a nesjet do potoka. Povedlo se. Nakonec jsme dorazili dolů. Vyčerpaná až na kost plná sněhu, jsem se vydala nahoru. Dodnes nechápu, proč jsme měli mít běžky. Já bych to viděla na cepíny, sněžnice a boty s hřeby. Přemýšlela jsem, jestli to nejsou horolezci. Ne byli to běžkaři.
Setřásli jsme led z čepic. Já vysypala sníh z podprsenky. A dali jsme si žvanec. Já vypila snad 5 litrů Coca-coly. Cukry necukry. Jo teď jsem si vzpomněla. Cukrem mě ládovali celou cestu, abych jim vydržela. Dostala jsem čokoládu, rychlé cukry. Zobala jsem je Hance z ruky. Jo a mimochodem.Naše Hanička Dvorská, úžasná to žena!!!
Je naše nejlepší a nejstarší kaskadérka. Nejstarší, to se mi ani nechce říkat, protože kdejakého chlapa strčí do kapsy. Což jsem vůbec netušila. A celé večery nás úžasně bavila vyprávěním různých zážitků. Já jí úplně hltala. Když jí Brad Pitt při natáčení šlápl na hlavu, že v Postřižinách lezla místo Magdy Vášáryové na komín a další… že si pochroumala koleno, když jí vystřelil do vzduchu…. Tolik energie v tak malém tělíčku, jsem nikdy neviděla. Celou cestu kolem nás pobíhala, stále s úsměvem, dodávala sílu nám odpadlíků (Mně). Celých 12 kilometrů, kolem nás kroužila, jak když honácký pes nahání své stádo oveček. Neustále pokřikovala a povzbuzovala. „Píchej, píchej!!!“
„Narovnej se!!!“
„Nepadej!!!“
Večer pak rozjela úžasnou párty a vyzpívala si hlasivky. Je to takový malý „Džubox“, řekneš, co chceš a ona to zahraje a zazpívá. Má super manžela. Jarda. Ten se staral o naše pohodlí a také dohlížel, abych někde nezůstala. Zatím co já se škrábala počtyřech do svahu s vypětím posledních sil on kolem mě hopsal a vyšlapával stopu, aby nevystydl. Já byla tak propocená, že už nebylo poznat co je od sněhu a co od potu. Do pusy jsem si neustále ládovala hrsti sněhu na osvěžení. No, alespoň vím, co udělá tělo, když ztratí hodně cukrů!!! Zkolabuje!!! Přála jsem si, aby na mě nečekali a abych se jim ztratila, protože pak bych čekala na záchranáře a v sedě bych si potom krásně odpočinula. Byli to takoví moji andílci strážní.
Pak mi volal náš vůdce a říkal: „Hlavně tam napiš, že ta trasa byla sice jen 12 kilometrů, ale velice náročným terénem.“ On totiž náš „vůdce“ nerad chodí po tyčích a tak razil cestu místy, kde ani v létě nepáchne noha smrtelníka. A byl na to patřičně hrdý!!! Od Výrovky už to byla brnkačka až do chaty. Docela mě těšilo, že plánovaná Sněžka na druhý den asi nebude, protože nebylo příznivé počasí. Večer Jarda zatopil ve „spolce“ a začala zábava. Pro mě to byla taková oslava, že jsem přežila. Bylo to super, sešlo se hodně hudebníků. Hančí na kytaru, Jarda na mandolínu, Honzík na kytaru, Zuza na flétničku a pak ještě jedna holčina na kytaru. Zpívali úplně všichni, někteří i tančili a zábava byla nespoutaná. Chlapci vypili skoro celé štěně. Samozřejmě jsem šla spát první, bo si to mé unavené tělo přálo.
Druhý den se opět vyrazilo na hřebeny Krkonoš. Cesta už byla ucházející, protože k mému štěstí s námi nešel Vůdce. Ale i tak, jsem byla na dně mých sil. Začaly se ozývat dlouho nepoužívané svaly. Drželo mě nad vodou pouze vědomí, že nic horšího než výšlap s Vůdcem už mě nemůže potkat. Všichni byli úžasní a všemi způsoby mě podporovali. Vzpomněla jsem si na heslo: „Lepší mrtvej frajer, nežli živej sráč“ a šla jsem do plných. Dorazili jsme do chaty a já byla šťastná, že si můžu lehnout. Neměla jsem jediné suché oblečení. Zalehla jsem ve vlhkém tričku do spacáku a byla jsem šťastná. BIO Honzík mi přinesl oběd až do postele. Musela jsem asi vypadat dost blbě. To jsem ale netušila, že po hodině odpočinku začneme balit a čeká nás 10 km až do Špindlu. Naivně jsem si myslela, že pojedeme tou úžasnou lanovkou, kterou jsem si tak neužila, protože byla v pátek tma. Ne. Takže s tím velkým báglem na zádech, hurá do údolí. Jediné co mě hnalo v před, bylo to, že někde dole na mě čeká moje auto. Hlavně jsem si říkala: „Nespadni“. Protože moje totálně unavené svalstvo by mě s tím báglem na zádech nedostalo na nohy. Spadla jsem několikrát.
Vrátila jsem lyže a hurá do auta. Rozloučili jsme se a vyrazili k domovu. Cestou jsme ještě s Jardou a Hankou probrali mou situaci a závěr zní. Koupit běžky, trénovat a sejdeme se na dalším víkendu. Takže já budu dál „prdět ve fitku“ a budovat kondičku abych nebyla stále poslední. Ráda bych se také zúčastnila Bootcampu, ale bohužel je to daleko. Jsem totálně zničená, není sval, který by mně nebolel, ale jsem šťastná, že jsem směla s nimi být a zažít to, co normální smrtelník nezažije. Doporučuji všem si pročíst stránky Hanky Dvorské a popřemýšlet, zda si nezkusit, jak jste na tom… Když jsem přežila já, vy určitě taky.
2024 ©