Jednou bylo v divadle Ponec natáčení pořadu - Uvolněte se prosím. Kdo mě zná, ví, že mé cesty jsou vždy dokonale naplánované, ale většinou je pak vše jinak. Takže můj plán byl: Vyrazit do Prahy dříve, zavolat mamky kamarádovi z dětského domova Pepíčkovi, zajít s ním na čajdu a nechat se odvést do divadla. Při zpáteční cestě se zastavit v Macdonaldu. Začalo to skvěle. Napsala jsem si adresy parkovišť, které eventuelně použiju. Adresu divadla. A přibalila jsem KARLA (moje navigace Mio). V pohodě a klidu jsem nastavila adresu divadla a vyrazila do ulic. KAREL nahlásil, že v cíli budu v 17.30 hod. Paráda, divadlo je v 19.30, tak to stihnu Pepu a ještě čaj. Pepíka jsem pro mamku hledala snad 5 let. Nemožné. Když jsem ho konečně našla, udělala jsem si z něj kamaráda. Je fajn, jsme skoro stejný a při prvním setkání jsme seděli u čaje asi 2 hodiny a smáli se jak pomatený! Je to mamky spolužák, takže měl co vyprávět!!! Od té doby, co ho znám… Praha = čajík s Pepíkem. Máma ho neviděla 40 let a příští týden se uvidí poprvé.
Jakmile jsem vyrazila, zavolala jsem mu a nahlásila dobu příjezdu. Vymyslel plán a řekl, že mám být kolem půl šesté na Masarykově nádraží, páč do divadla Ponec je to pak kousek. Jelo se hnusně, pršelo, lidi se vraceli domů a teplická dálnice je kus zavřená. Až do Prahy to šlo v pohodě. Nastal poplach, když jsem před Prahou zjistila, že Masarykovo nádraží nemá KAREL v hlavě, pouze nábřeží a chtěl ulici. Bez přemýšlení jsem zavolala tátovi. Protože jak jinak, nechala jsem můj pracně vypracovaný výpis adres doma na botníku. Táta je moje druhá navigace. Stále k zastižení, vyzná se v mapě a hlavně ví vždycky, co po něm chci. Takže našel ulici a já vyrazila.
V 17.30 volá Pepa. Tak kde jste děvče? Jinak Pepík je dobrý organizátor a Prahu zná jak své boty. Dělal léta průvodce a nyní je managerem jednoho velkého hotelu. Nebudu jmenovat. Kouknu na KARLA a říkám: „Pepíku 3 kilometry před cílem“. Najednou se provoz zastavil a tříproudá kolona se přibližovala pomalým krokem - vpřed. Nebudu to natahovat. Čajík s Pepíkem jsme museli zrušit, protože já na nádraží přijela v 19.00 hodin. Věřte nebo ne ta kolona mě zdržela víc jak hodinu a to byly pouhé 3 kilometry. Přifrčela jsem na hlavní nádraží, zaparkovala. Se zatajeným dechem a s rukou na hubě jsem proběhla podchodem Hlavního nádraží a pomateně začala běhat po hale a sháněla TAXI. Plán byl, dojít pěšky, ale to bych určitě nestihla. Taxikář si řekl o 80 Kč!!! No, asi bych to vážně stihla i pěšky, ale nevadí.
V divadle bylo už narváno. Posadila jsem se do druhé řady a byla plná očekávání. Konečně to začalo. Nebudu vám vyprávět, co tam bylo za hosty a co se dělo, protože by vás to pak nebavilo a hlavně mám pocit, že si mě kameraman oblíbil a budu v záběru, tak abyste mě nehledali. Jen prozradím, že jsem měla štěstí a zrovna tohle natáčení bylo velice vtipné a smáli jsme se jak smyslů zbavený. Skončilo to a já vyrazila domu. K autu jsem šla pěšky. Bylo to blíž než tím taxíkem!!! Zaplatila 120,- Kč za parkování a vyrazila k domovu. Ještě byl v plánu Macdonald! Směr Teplice je jen jeden!!! To bych nebyla já, kdybych ho nepřejela. KAREL zavelel „po 300 metrech se držte vlevo“ tak jsem poslechla. A v tom kolem mě profrčela cedule „Macdonald“. Takže jsem jela hladová domu. Celý den jsem nejedla, protože jsem se chtěla vejít do mých oblíbených kalhot!!!
Právě dojídám poslední ze čtyř obalovaných chlebů ve vajíčku. Takže poznatky na závěr:
Nemysli si, že když si sedneš do druhé řady za jednoho obra, že si tě kamery nenajdou.
Nespoléhej na to, že rezerva 2 hodiny na večerní Prahu stačí.
Nikdy neparkuj tak, abys musel projít hlavním nádražím.
Když si koupíš na cestu sušenky, nesmí být obalené v čokoládě.
Na Krause vždy dlouhé tričko, protože opěrátko sedačky je jen malé prkýnko asi 15 cm těsně nad zadkem. Takže podle toho, jak mi tam táhlo tuším, že pán za mnou ví přesně, jakou kraječku mají mé kalhotky.
Když pojedeš po teplické dálnici, drž se v pravém pruhu, nebo přejedeš Mekáč !
Kraus není tak ošklivý jak vypadá v televizi a je velice příjemný a vtipný!!!
2024 ©