Vydala jsem se do Českého Švýcarska k Pravčické bráně. Dorazila jsem se do Hřenska. Zaparkovala auto a vydala se na průzkum. Zapadla jsem do jedné hospůdky, dala si oběd a poptala se na cestu. Pak jsem se autem vydala do obce Mezní louka, kde jsem zaparkovala auto, nasadila kulicha a vydala se po červené na vrchol. Pravčická brána je největší přirozená skalní brána na našem kontinentu, takže jsem si připravila foťák na tu nádheru. Po cestě jsem fotila, co mi přišlo do cesty. Ale bohužel, když jsem dorazila k bráně, začalo se stmívat. Co stmívat… prostě najednou byla tma! Takže jsem bránu vyfotila, ale fotka není kvalitní. No, to mám pro příště. Zabudla jsem v té nádheře, že musím přidat do kroku, protože v zimním období se stmívá velmi brzy. Takže mě čekalo dlouhých 6 kilometrů po úzké pěšině na skále, kde se stěží vejdou dva vedle sebe. Po celé trase jsou snad jen dvě zábradlíčka a tma jako v pytli… Prostě jsem šla a snažila se nevnímat okolí ani tu propast, co jsem měla po pravé ruce. Jen jsem si říkala pořád dokola: „Neuklouzni, dole tě nikdo nenajde“. Po půlhodině jsem si vyndala mobil a začala si pouštět MP3. Asi po patnáctém zakopnutí a jiných infarktových stavech, mi začalo být do breku a začala jsem si svítit mobilem na cestu. Ale pak jsem si řekla: „Šetři baterku, kdyby se něco stalo…“ Asi po 45 minutách už mě píchalo v koleně z toho neustálého zakopávání a brzdění a ve finále jsem si vyvrkla kotník. Musela jsem 5 minut stát na jedné noze a počkat až to přebolí. Naštěstí už to bylo nedaleko od auta. Šťastná a celá jsem sedla do auta cca v 18.15 hodin. Nikde ani živáčka.
Dojela jsem do Jirkova a u baráku jsem zjistila, že nemám mobil. Obrátila jsem auto vzhůru nohama a mobil nikde. Takže můj mobil leží někde u pískovcových skal a vesele si zvoní na lesy. Měla jsem nutkání se vrátit, ale bála jsem se, že ho stejně nenajdu a bylo tam tak nějak „strašidelno“ a je to 100 kilometrů. Takže jsem bez telefonu. Doufám, že ho někdo najde až v pondělí, to už bude karta zablokovaná.
No takže dojmy. Až do toho pádu s tím kotníkem mi to přišlo jako veliké dobrodružství a adrenalin. Pajdám na obě nohy. Levé koleno, pravý kotník. K Pravčické bráně pouze od dubna, to je otevřená i restaurace. A hůlky. S kopce by hůlky bodly. Jo a nehrát si s mobilem, ale nechat ho v batohu. Jinak to bylo hezké, ale do dubna mě tam nikdo neuvidí!
A to jsem něco vynechala, bo jsem vás nechtěla lekat! Že když jsem došla k vrcholu, brána byla zamčená a z baráku se ozývaly divné zvuky. Pak jsem zjistila, že je to pračka. Asi správce. A že jsem potřebovala z toho mátového čaje strašně čůrat a bála jsem se posadit, aby mě někdo ne to… no víte co… A že jsem si pouštěla „Ladovskou zimu“ od Nohavici a Milionáře abych se rozveselila, ale bylo to ještě horší, protože bych neslyšela přicházející nebezpečí. Ale jediné, co mě těšilo, bylo to, že tam je takový terén, že nepřítel by musel přilézt po laně, slanit ze skály anebo by musel jít proti mně. A já měla oči na stopkách. Proto jsem si málem zlomila nohu, protože jsem zírala okolo a ne pod nohy. Ani měsíc nesvítil, protože byl malinký. Dnes jsem si koupila nový mobil a má zabudované světlo!!! Hurá do lesa. No ale musím uznat, že západ slunce byl taky nádherný zážitek!!!
2024 ©