Jako každý rok se moje mamuša chystala na Čarodějnice. Celý byt začne připomínat kostymérnu Národního divadla. Máma má totiž kostýmů hned několik a různě je kombinuje. Výsledek je až nemožný a většinou si toho všichni všimnou. Hlavně děti, některá dítka se odmítají vůbec přiblížit a ta, která seberou odvahu, stejně se nakonec rozpláčou. Jednou chtěli mámu ukamenovat! Dříve jsem tuto radost sdílela s mámou také, bo mě ujišťovala, že mě nikdo nepozná, ale protože mámu všichni znají, většinou je všem jasné, že to větší strašidlo je její dcera, tudíž já. Jednou mi kladla na srdce: „Víš, jak se vyřádíme? Můžeme dělat, co se nám zachce!!! Nikdo tě stejně nepozná! A tak mě vždy ukecela. Jednou tak stojím v jednom úžasném kostýmu na hlavě šerednou paruku, ksicht načerněnej černou barvou, ve frontě u stánku s občerstvením na Hasištejně. Najednou se otočí chlap, kterého jsem neviděla cca 15 let, a začne hulákat: „Ahoj Péťo!!! Co ty tady? Tobě to ale sekne!!!“ No, a to byl konec mého řádění. Od té doby mámě dělám nosiče malovátek, fotografa, číšníka atd. Máme to tak propracované, že jezdíme do lesa na břízu a děláme si obrovská košťata. Jednou nám vydržela asi 4 roky!!! Dobrá práce!
Letos jsme se vydali opět na Hasištejn. Zjistili jsme, že je to tam ze všech míst nejlepší, protože je tam více dospělých než dětí a nepřipadáte si alespoň jako pako. Čarodějnice jsou velice družné, nepanuje tam žádná závist ani rivalita, tančí se, pije, hraje živá hudba, hoří vatra a pak je ohňostroj. A vůbec to prostředí starého hradu dodá na atmosféře. Takže mamka opět vyhrála v soutěži o nejkrásnější čarodějnici. Přikládám fotky sem do fotogalerie a na „rajče“ (Ducka) přidám fotky ze všech klání, kde jsem i já v kostýmu. Až budu mít chvilku.
2024 ©