Zvířátka a Já

Tak jsem dnes přemýšlela, co bych tak mohla napsat jako další. A napadlo mě, že jedna věc, která je pro mě velice důležitá a až někdy zachází do extrémů, je moje bezmezná láska ke zvířatům. Ke všem zvířatům. Je jedno, kolik mají nohou a zda vůbec. Je jedno, zda mají srst anebo jsou „nebezpečná“. Pro mě je vše jasné. Chování zvířat je vždy ovlivněno člověkem. Vysvětlím později. Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Není nic, co bych nepozřela, ale nesmím to vidět před přípravou. Je to složité a pokusím se zde popsat, co cítím. Ten kdo mě zná, ví, že to, co tu napíšu, je pravda a myslím to vážně.

Už od dětství mám neodolatelnou představu, že všechna zvířata světa je třeba chránit a moje mylná představa o tom, že kterékoliv zvíře se pohybuje po ulici, potřebuje mou péči, nám přichystala občas nepěkné i pěkné situace. Vůbec nevím, kde začít. Ale vy si to nějak srovnáte.

Nebudu toliko rozebírat dětství, protože mám pocit, že každé dítě, i když jsem se přesvědčila, že ne vždy tomu tak je, miluje zvířátka a chce nějaké mít. Už méně jsem se setkávala s případy, že by si někdo nosil králíky z dědovo králíkárny do postele v domnění, že jim je zima, to už tak časté není. Že by dokonce někoho hledala celá vesnice, aby nakonec přišli na to, že dotyčná (já) spí v králíkárně, protože dostala vynadáno, že nosí králíky do postele. Neviděla jsem, že když se zabíjeli králíci, muselo dítě nejdříve odjet na pionýrský tábor anebo na prázdniny k babičce, a myslet si, že zapomenu, kolik jsme vlastně měli králíků. Omyl rodičové moji milí. Mařenka a Pepíček chybí!!! Kde jsou?! Když nám běhala myška po bytě (divoká) a táta ji chytil do pasti s tím, že jí spláchne do záchodu, museli mě nejdřív sundat zuřivou v amoku z tátových zad.

Nebudu zde vyčíslovat počty a druhy zvířat, které jsem nanosila domu. Jednou jsem si na vesnici přivedla domu psa, který pobíhal venku, a zavřela jsem se s ním do pokoje, aby strachy neutekl, a venku je přeci zima. Ráno jsem měla „pokaděný“ celý pokoj. Nejdřív dostal pes a pak já. V životě jsem řádně nevychovala, žádného psa, protože nutit psa proti jeho vůli sednout, nebo dokonce lehnout?! Neúnosné. Že vždy se mnou pes mohl do postele a směl žebrat u stolu a pes přiběhne, až bude chtít, proč bych na něj měla hulákat? Že se mi rozpadl vztah, protože dotyčný řekl: „Buď pes, nebo já!“ Proč bych měla bít koně, který mě drží zuby za břicho? Jenom protože máma křičí: „Peťulo majzni ho tím hřbílkem po hlavě nebo tě nepustí!!!“ Proč bych to dělala? Vždyť ten chudák ani neví, že mi ubližuje, prostě jsem v té kapse na břiše měla cukr a on to mrška věděl. Myslel si, že tu kapsu roztrhne a vypadnou cukříky.  On neví, že spolu s kapsou páře moje břicho a zas taková bolest to nebyla, jen jsem pak měla na břiše podivné tvary a barvy. Ten kůň mě nenakopl, protože je zlý. On se jen lekl, protože já blbá se zapovídala a on v půli čištění usnul a já bez varování zajela kartáčem mezi nohy. Náhodou ta modrá podkova na mém stehně mi docela slušela a na koupališti budila pozornost. Jau, to bolelo, ale řekla jsem mu, promiň. Že mě kůň táhl po zádech po převaděči? Moje chyba!!! Bylo mi 12 let, byl to hřebec, jela jsem bez sedla, kolem kobyl a odmítla jsem asistovat při „skoku“ a že jsem ho nepustila, aby mi neutekl? Tak jsem se povozila po zádech jako kaskadér. Pak mi sice kartáčem sundávali kamínky ze zadku a máma mi každé ráno odlepovala noční košili ze zad, ale udržela jsem ho a tím jsem ho pak dovedla v pořádku domů. Mám dolík u kyčelní kosti, prokousl mi ho tam pejsek. Samozřejmě moje chyba. Byl přivázaný a bál se mně, protože já se k němu vrhla a chtěla ho hladit. Pitbul, no a? V – 20 stupních jsem se klepala v garáži jen ve svetru, protože na mé bundě s kožíškem ležela kočička. Byli jsme na návštěvě a já tam byla poprvé. Chtěla jsem si pohladit kočičku. Majitelka říká: „Tu si nepohladíš, ona se nenechá pohladit ani ode mě. Ona to nemá ráda.“ Máma je svědek. Kočička přišla asi za minutu, já seděla v trávě a ona si lehla vedle mě a nechala se hladit. Máma se smála, protože jí to nepřekvapilo. Majitelka nevěděla co říct a já byla spokojená. Když jsme odcházeli, kočička utekla.

Všichni, co mě znají, si nedovolí mi poslat jakýkoliv email s náznakem týrání zvířat. Mám radost, když býk v aréně nabere chlapa na rohy a vláčí s ním po zemi. Nelituju pokousané lidi od psů ani sebe natož cizí. Pes má k útoku vždycky nějaký důvod, protože jinak je to nejlepší přítel člověka, pamatujete? Zvířata se nám s důvěrou oddávají do našich rukou a tak bychom měli s nimi zacházet. Jestliže lvi roztrhají svého krotitele… dobře mu tak. Lední medvěd napadl nějakého polárníka? Dobře mu tak. Proč tam leze? Kosatka utopila svého cvičitele… a co jste čekali? Moje názory stále vyvolávají nevoli mezi lidmi, ale to je jejich věc. To že jsem schopna nabourat, abych nepřejela myšku, vám dosvědčí mnoho lidí, kteří se mnou jeli. Ovšem když jsou na silnici žabky, jedu ze Sloupu v Čechách ve 12 hodin v noci krokem a kličkuji jako zajíc. Jedu 3 hodiny? No a? Ti co mě znají, zavřou oči a snaží se usnout, protože ví, že to bude dlouhá cesta. Ti co mě neznají, smějí se. Po hodině už se nesmějí, protože zjistili, že to nebyl vtip a že jsem se opravdu rozhodla nepřejet jedinou žábu. Když sekám na zahradě trávu, zastavuji stále a kontroluji terén. Šneky odnáším do záhonu s jahodami, abych jim neublížila. A těch pár jahod, co sežerou… no a? Stejně je všechny nesním. A mami, nemysli si, že tě nevidím, když hážeš potají šneky za plot !!! Rozbiješ jim boudičku a oni umřou ! Krmím divoké kočky, kupuji jim léky. Krmím sýkorky. Jsem schopna se pohádat s dvoumetrovým chlapem, protože kárá svého psa. Máma říká: „Se budeš divit, až ti někdo dá jednou přes hubu!“ Kamarádka má fobii z pavouků, odmítla jsem zabít pavoučka, chtěla jsem ho vzít za nožičku a vyhodit z okna (přízemí) do travičky. Jakmile jsem se pavoučka dotkla, lekl se, skrčil nožičky a zmizel za lednicí. Musela jsem pak s kamarádkou hrát do rána žolíky, než zapomene, že tam někde běhá pavouk. Jednou jsem větví přetáhla po zádech malého kluka, udělal to samé mému psovi. Škoda, že tu není se mnou máma, ta by vám taky přidala nějakou historku. Třeba tu, jak ses svezla v autě pod palubovku, když jsem začala brzdit, protože mi něco vběhlo do cesty. Viď mami? Jooo kdybys byla připoutaná, nestalo by se. A co na to máma? „Vlastní mámu zabije kvůli psovi!!!!“  Takhle bych mohla vyprávět až do nekonečna. No, ale tak nějak by to bylo stále o tom samém. Prostě miluji zvířata a někdy víc než lidi. Bohužel, je to tak a nikdo s tím nic neudělá. Už chápete proč Selský dvůr v Perštejně, je moje srdeční záležitost? Ve fotogalerii přikládám několik fotek s názvem „zvířátka a já“….