Vznešené postavy umírají, leč nezanikají.
Sand byla vskutku ženou neobyčejnou v každém směru.
Její vlastní jméno bylo Amandine Lucie Aurore Dupin, baronka Dudevant. V žilách jí kolovala neklidná umělecká krev, měla totiž prababičku Marii Rinteau (1728-1775), zpěvačku, která měla s Maurice de Saxe (1696–1750) dceru Marii Auroru, jejíž syn Maurice Dupin byl otcem Amandiny Lucie, naší autorky.
Marie Rinteau (prababička)
Maurice de Saxe (pradědeček)
Marie Aurore de Saxe (babička)
Maurice Dupin (otec)
George Sand se narodila 1.čevence roku 1804 v Paříži, strávila však své mládí u babičky v Nohantu, kde se jí dostalo velmi povrchního vychování. Byla odkázána na sebe samu a tak potulovala volně přírodou, kterou se již tehdy naučila milovat. Stálý styk s přírodou zanechal v duši dorůstajícího děvčete hluboké dojmy, které jsou patrny v jejích pozdějších literárních dílech. Sand četla mnoho, ale bez výběru. Starý vychovatel Deschartres ji seznámil s myšlenkami voltairovskými a soused Štěpán Ajassou de Grandsaigne ji učil anatomii a přírodním vědám. Mimo to zejména Chateaubriand a J.J.Rousseau na ni působili trvalými dojmy.
Chateaubriand
J.J.Rousseau
Lekajíc se divokého temperamentu své vnučky, dala ji babička roku 1817 na vychování do kláštera anglických panen v Paříži. Avšak po svém návratu nechovala se Sand o mnoho způsobněji. Znovu se začala potulovat na koni po okolí a ve společnosti se chovala tak volně, že se venkovská „prudní“ společnost od ní odvrátila. Sand nenáviděla tu pokryteckou společnost a cítila se v ní nešťastnou. Ještě nešťastnější byla ve společnosti své matky, která si ji odvezla do Paříže po smrti babičky (1821). Dcera s matkou si byly zcela cizí – vídaly se tak málo. Jejich zájmy, jejich tužby, jejich názory byly zcela rozdílné, takže se nelze divit, že Sand prchala z tohoto prostředí, které jí neuspokojovalo.
Sophie Victorie Delaborde (matka)
Aby se ho naráz zbavila, odhodlala se provdat za Casimíra Dudevant, mělkého, obmezeného a hrubého člověka, jejž nemilovala (září 1822). Přesto bylo manželství první dvě léta poměrně šťastné. Později se projevovala hrubost Dudevantova příliš často. Sand hledala náhradu za zklamané naděje v humánní činnosti. Ošetřovala nemocné a konala dobré skutky. V té době se v ní probudil též zájem o umění, zejména o literaturu a malířství. V manželství povila Aurora dvě děti, první v roce 1823, druhé v roce 1828 a snad by byla setrvala v nešťastném manželství snášejíc hrdinně všechna příkoří, kdyby se zatím z Dudevanta nebyl stal úplný zpustlík. Opustila ho po své nemoci roku 1831.
Casimir Dudevant (manžel)
Solange Sand (dcera)
Maurice Sand (syn)
Vrátila se do Paříže, kde se oddala bohémskému, lehkovážnému životu s mladými, nadšenými ctiteli Victora Huga. Seznámila se tu s krajanem J.Sandeau, jehož se stala milenkou a kterého přiměla k dráze spisovatelské, píšíc spolu s ním pod pseudonymem J. Sand.
Z té doby erotického vzepětí pocházejí první spisovatelčiny romány:
Indiana (1832)
Valentine (1832)
Lélia (1833)
Jacques (1833)
Román Roset et Blanche z roku 1831, který je celkem bezvýznamný, přičítá se jí neprávem. Autorem je zmíněný J.Sandeau, s nímž psala pod týmž jménem.
Victor Hugo (jeden z největších francouzských básníků)
J.Sandeau (milenec)
I ve svém novém prostředí dožila se Sand zklamání. Sandeau ji podváděl. Román Lélia, který vlastně učinil její jméno slavným, byl jí samou prožit, a proto je tak životný. V něm líčí autorka rozčarování, které jí přinesla volná láska. Sand se rozešla s J.Sandeau a hledala útěchu v náruči Mériméea, který však svým cynismem ji uvrhl v zoufalství ještě větší.
Tehdy vážně pomýšlela na sebevraždu, leč vrozený optimismus v ní tentokrát zvítězil, jakož potom častěji. Oddala se lásce k mladičkému Mussetovi, jemuž byla milenkou téměř půl druhého roku. Co vše zažila v té krátké době! Žárlivost a podrážděnost Mussetova dala čekat brzký rozvrat, který vskutku nastal za jejich pobytu v Benátkách. Milenci se tu rozešli poprvé, aby se zase sešli, když Musset onemocněl z nezřízeného života. Sand ho obětavě ošetřovala , ale oddala se milkování s jeho lékařem Pegellem. Musset odjel z Benátek sám, ale záhy se jí po něm zastesklo, vrátila se k němu a žila s ním poté životem plným smyslnosti.
Alfred de Musset (milenec)
Po konečném rozchodu s Mussetem byla Snad mravně deprimována a roztrpčena. Jen idealismus Michela de Bourges a pak její vrozený optimismus dovedl jí vzpružit k novým činům. Vliv Michela de Bourges, Martiala Guéroulta a hlavně Félicitéa Roberta de Lamennais jeví se zřejmě a hlavně v
Spiridionu (1839)
Les sept cordes de la lyre (1839)
Michel de Bourges (přítel)
Félicité Robert de Lamennais (přítel)
Roku 1836 se seznámila s Chopinem, s nímž potom žila ve velmi intimním poměru až do roku 1847. Když dosáhla rozvodu se svým manželem (1838), odjela s dětmi a Chopinem na Majorku, kde ošetřovala slavného skladatele, jehož zdraví bylo již tehdy velmi chatrné.
Frédéric Chopin (milenec)
Po rozchodu s ním (1847) se usídlila trvale v Nohantu a věnovala se svým dětem, lidumilným skutkům a práci.
Nohant (dům George Sand)
Erotický život byl dožit, zbývalo jí jen přátelství. Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Théophile Gautier a Alexandre Dumas mladší lnuli k ní upřímným přátelstvím, sledujíce se zájmem její literární tvorbu.
Tady jsou její přátelé:
Honoré de Balzac
Gustave Flaubert
Théophile Gautier
Alexandre Dumas
Druhá polovina života slavné spisovatelky se ostře liší od bouřlivého mládí. V rodné obci, v krásném kraji, jehož přírodní půvaby líčí nám plasticky ve svých románech, došla klidu, který marně hledala její neukojená duše v náruči milenců a ve smyslných paroxysmech. Stala se „dobroditelkou“ okolního lidu, jemuž byla rádkyní a jemuž pomáhala dle možností. Zemřela dne 8. června roku 1876 v Nohantu. U její rakve se tísnili drsní sedláci a nejednomu skanula z oka slza vřelé lítosti.
hrob George Sand v Nohantu
Literární tvorba George Sand se obyčejně dělí na čtyři období. O prvním jsem se již zmínila. Je to období byronovského lyrismu a idealismu romanticky smyslného. Sem náleží Indiana, Lélia, Jacques a Mauprat (1837). Pod vlivem Pierre Henriho Lerouxe a Jeana Reynauda vznikly její romány sociální a humanitářské, namnoze prodchnuté mysticismem, k němuž sklon si odnesla již z kláštera anglických panen. Do tohoto druhého období náleží romány:
Le compagnon du tour de France (1840)
Horace (1842)
Consuelo (1842-1843)
La comtesse de Rudolstadt (1843-1845)
Le meunier d Angibault (1845-1846)
Le péché de M.Antoine (1847)
Pierr Henri Leroux
Jean Reynaud
Ve třetím období své tvorby se vrátila Sand k rodnému kraji a k jeho přírodním krásám, které dovedla podat vskutku poutavě a malebně. Stvořila tak moderní francouzskou idylu v plně procítěných obrazech. Sem náleží:
La more au diable (1846)
La petite Fadette (1849)
Francois le Champi (1850)
Později se Sand vrátila ke společenskému románu. Práce z toho období vynikají svou uceleností a klidem, který z nich vane, ač i tady hájí autorka osobní svobodu, bojujíc proti jakémukoliv morálnímu i společenskému násilí. V těchto románech se však jeví již její bohaté zkušenosti. Zkušenosti, k nimž dospěla po tolika životních zklamáních a útrapách. Z děl tohoto období sluší jmenovat:
Jean de la Roche (1860)
Le marquis de Villemer (1861)
Tamaris (1862)
Les beaux messieurs de Bois Doré (1862)
Mademoiselle de la Quintinie (1863)
Antonia (1863)
La confession dune jeune fille (1865)
Monsieur Silvestre (1866)
Le dernier amour (1867)
Mademoiselle Merquem (1868)
Francia (1871)
Nanon (1872)
Flamarande (1875)
La tour de Percemont (1876)
Menší úspěchy měla George Sand i na scéně. Většina jejích her je ostatně zpracována podle jejích románů.
Přepestrý život spisovatelčin se zřejmě odráží v jejích románech, v nich dovedla mistrně vystihnout logiku velké vášně a zvláště jemné citové nuance. Sand je bystrou pozorovatelkou a dobrou vypravěčkou. Příběhy někdy docela všední se v jejím podání stávají rozkošně poutavými. Zvlášť úchvatné jsou její dojmy spjaté s přírodou. Zde se ozývají struny vřelé lásky k domovině, probouzejí se v ní vzpomínky na krásné dny mládí, prožité ve volné přírodě.
Park jejího domu
Navštívíme-li dnes její malou usedlost v Nohantu, nalezneme tu dosud stopy její činnosti. Knihy z její bohaté knihovny sice zmizely, leč pracovna sama, v níž napsala většinu svých prací, je netknuta. Malý stolek stojí uprostřed místnosti. Na poličce leží její těžítko, kalamář, pouzdro na cigarety, savý papír i pera. Židle je dosud táž, na které Sand sedávala, i poduška tu leží, na niž kladla nohy, a onen koš je týž, do něhož odhazovala papíry. I v ostatních místnostech se událo málo změn. Jen v parku vzrostly stromy za ta léta a utvořily mohutnou ohradu, obestírajíce tichem dům, v němž žila slavná žena odvážně nejbouřlivější život, jaký snad kdy žena prožila.
© Ducinda 7.8.2011 
LA MAISON DE GEORGE SAND À NOHANT. by carnette
2024 © 