Vážení přátelé,
právě jsem rozečetla další knihu od George Sand. No, více či méně jsou to Dvě povídky. Pavlína a Melichar. Nějak se nemůžu uchytit. Nějak nemůžu zabřednout do děje a to hned z několika důvodů. Při čtení myslím na ptákoviny (krásné ptákoviny) a po dvou stránkách vlastně nevím, co čtu. Pak se tedy vrátím a čtu znova a více se soustředím. Další důvod je ten, že nemohu uvěřit, že by George Sand byla zase až tak odvážná a na tu dobu psala o tom, co z toho cítím. Stále se snažím pochopit, jak to vlastně myslí. Buď v té době co žila, jen ona sama myslela to, co já teď čtu takříkajíc mezi řádky a ostatní ani netušili a brali to úplně jinak anebo to opravdu myslela nevině a já jsem chlípný zvrhlík a budu muset přehodnotit své mínění o sobě. Možná i vy. Stále mi vychází to stejné. Možná mi to i zapadá, ale nebudu předbíhat a až se prolouská ke konci, dám vědět. Možná jsem trochu ovlivněna nynějšími vlastními pocity a třeba to někdo z vás bude vidět úplně jinak. Když najdu někde text povídky, otisknu ho, a když ne, přepíšu vám ho sem. Bude mě totiž zajímat, jak to vidí „normální lidi“. Jestli to budete taky tak vnímat anebo jestli jsem opravdu divná. Tak chvilku strpení přátelé… dočkáte se.